POTŠTEJN 2007


Potštejn z Radkova pohledu:

Začalo to velice nevinně. Při jednom takovém povídání s Filipem přes počítač jsme hodnotili uplynulý sraz v Červnu v Kolíně. Velmi positivně jsme tehdy hodnotili nápad Tatra Historik Klubu v podobě terénní vložky do spanilé jízdy, která se konala v tamním lomě. „Tohoto nápadu bychom jsme se měli taky chytit, mně i našim dětem se to tehdy moc líbilo!“ Řekl tehdy Filip. Do toho já jsem tehdy pravil, že už jsme se mimo jiné taky dlouho neviděli a nápad s motivem našeho prvního zcela samostatného srazu byl na světě! A do toho to přišlo. „Vždyť já mám okolo chalupy lomy dva! A k tomu ještě dva nádherné hrady! To je vono! Uděláme sraz v Potštejně, spojený s vyjížďkou do lomů a s prohlídkami obou našich místních hradů“ – pravím na to já. Oba jsme se do toho nápadu zapálili a já začal s organizací. Abychom termín srazu přizpůsobili pokud možno nejvíce lidem, chvíli to trvalo, ale nakonec jsme si plácli na 15.9.2007. Následovalo vyjednávání všech potřebných povolení (vjezdu na hrad, do lomů, tolerance naší akce Policií, apod.), pozvánky obstaral Emil. Kromě naší členské základny jsem sezval všechny okolní stroje. Všichni bohužel nepřijeli, jelikož se jednalo o stroje různých technických stavů. Například Mírovi jeho vojenská dobouchala kdesi u Přepych, Petr Andrš ještě v šest ráno před srazem měnil hlavní brzdový válec a mně už docházely nervy. Byl totiž na náš sraz pozván i tisk a já začal mít obavy, že se nás sejde pět a půl. Nakonec se však sešlo 9 strojů, z toho 5 členů a 4 nečlenové z okolí, ze kterých se po srazu vyklubali naši noví členové a já znovu nabíral optimističtější myšlenky. Milan Hýbl, Radek Lakmayer, Míra Pfeifer, Petr Andrš, Ing. Tomáš Bláha, Zdeněk Čermák, Jiří Špale a Aleš, kterého od rána zaskočil jeho kamarád a můj spolužák Jirka Koblic. Aleš jezdil se svým strojem osobně až po prohlídce Litického hradu.

Všichni jsme se sjeli na desátou dopoledne na takové louce u Hotelu Slávie v Potštejně. Bobanův žebřík jsme použili jako tribunu na hlásání projevů. Nejdříve nás velmi hezkým projevem uvítal Filip, za obec Potštejn pronesl řeč starosta Petr Dostál. Velice komicky vypadala připravenost některých účastníků na sraz, neboť do dvou strojů se hned na louce klopily dvacky nafty, aby vůbec byly schopny vyjet na spanilou jízdu. Pak už jsem jen já dodal něco k organizaci společných jízd a popřál šťastnou cestu, která nebyla jednoduchá hned od začátku. V noci totiž pršelo a z louky na silnici to byl sice krátký, ale prudký kopeček. Že to půjde ukázal všem jako první předseda a tak to zkusili všichni po něm. Velice jsme s obdivem sledovali, jakým ladným stylem si to na jedničku vyklapal nahoru žebřík. Holt zátěž nástavby dělá své. Problém jsem měl pouze já s vlekem a tak jsem byl nucen využít vedlejší o něco schůdnější cesty. Pan Hýbl s námi jízdu nejel pro vzniknuvši poruchu brzd.




Když jsme se všichni pod hotelem seřadili, vyrazili jsme na nádhernou spanilou jízdu. Za zajímavých pohledů místních občanů jsme projeli Potštejn a pokračovali v ucelené koloně do 3km vzdáleného lomu Černá Skála. Do kopce jsme se trochu loudali, neboť jak jsem již řekl, zátěž žebříkové nástavby dělá své. Díky laskavému svolení vedoucího lomu p. Kopala a ochotě tam s námi v sobotu hodinku pobýt p. Kolomazníka jsme byli jako zvířata do arény vpuštěni zdvižením závory do lomu.



Všichni jsme si namířili hned na nejvyšší patro. Filip se rozčiluje, že mě do kopce nemůže předjet, přestože já táhnu vlek a on na korbě bandu dětí. V nejstrmějším úseku těsně před vršíčkem však selhávám i já. Hrabu a nejedu. Trochu jsem to tam zacpal, pak jsem si ale sjel o patro níž, řadím za dvě a uzávěrku a taktak se vyhrabávám nahoru ale nakonec úspěšně. Po době se na jedničku nahoru dobrkal i žebřík - maje motor čerstvě po výbrusu a tak je na něj třeba pomalu a v klidu. Všichni jsme si nahoře udělali fotky pěkného výhledu a sjeli o patro níž kde se nacházel veliký elektrický bagr. U něj jsme v rychlosti s Bobanem předvedli možnost využití žebříkové nástavby, následovalo společné foto a pak už vlivem časové tísně přesun do Hotelu Slávie na oběd.



Po chutné krmi jsme se opět vyhrabali z louky, seřadili na silnici a vyrazili 4km do Litic. Já vlek nechávám na louce, neboť vím že zkratkou přes les, kterou jsme se vydali, bych ho nevytáhl. Rovněž zůstává na louce žebřík – dělal by nám velkou brzdu. Bobanovy děti se přesypaly na korbu k Filipovi a Boban se veze okolo v doprovodném vozidle. Jedeme nahoru na Brnou a dále nahoru lesem do Litic. Špalda kouří jak lokomotiva – patrně nějaký problém s čerpadlem, nicméně kašleme na tento vizuální efekt, hlavně že jede. V lese však zjišťujeme že jsme ztratili Petra – nějak mu tlakuje vyměněný hlavní brzdový válec. Stačilo však povolit odvzdušňovák a jede dál. Když jsme sjeli lesem do Litic a přiřítili se k tamní hospůdce Zátiší, nikdy nezapomenu nechápající pohledy hostů restaurace, sedících venku.



Obsadili jsme celé parkoviště a následuje další oprava – Míra ztratil šestku šroubek držící plech na motoru. Dírou po šroubku to vyhazovalo olej a tak bylo třeba dát šroubek jiný. Šroubek jiný nacházíme, instalujeme a vyrážíme na pěší túru na hrad Litice, kde nás čekala jeho prohlídka. Dole zanecháváme Zdeňka, který by nezvládl výšlap nahoru z důvodu jeho nemocné nohy. A tak se zhostil role dozorčího našeho autoparku a tamní hosty restaurace zasvětil do důvodu našeho vpádu do Litic.



My jsme zatím na hradě absolvovali prohlídku, ale nijak dlouho jsme se tam nezdržovali, neboť jsme zase museli spěchat na další bod programu, kterým byla další terénní vložka, tentokrát v lomě Litice. Zde nás vítá p. Bažant a po krátkém poučení o bezpečnosti při pohybování se po lomu nastává druhá možnost vyřádění se po všech etážích.



A v tom se stalo něco s čím nikdo nepočítal. Volal mi Warťas ze sousedního ústeckého Ifa klubu ( klub držitelů dvoutaktních vozů z NDR), že nás přijeli podpořit na náš sraz a kde prý teď momentálně jsme. Na odpověď že v lomě v Liticích končíme hovor a dál se věnuji blbnutí po lomě. Za půl hodinky se do lomu vřítil Barkas a Wartburg v raritním provedení pick – up. Ostatní vozy nechali pod lomem, neboť se nahoru s Trabanty báli. Mě osobně jejich návštěva velice příjemně potěšila. Připojili se k nám při focení pod stěnou. Toto focení však již byl konec naší návštěvy lomu a my mazali přes les zpět do Potštejna, Ifáci okolo přes Vamberk. Rozloučili jsme se ještě s Petrem, který to má do Záchlumí z Litic 3 km a tak další body programu srazu již s námi neabsolvuje.



Měli jsme totiž být na čas na závěrečné zastávce našeho výletu, tedy na hradě Potštejn. Cestou nás jen trochu potrápily dlouho spuštěné šraňky na Brné. Pod hradem jsme všichni na sebe včetně Ifáků, žebříku a ostatních Multikár počkali. Mimo jiné zde na nás čekal můj slovenský kolega Marián který se na nás přijel jen tak mýrnyks týrnyks podívat ze 120 km vzdáleného Brna, kde byl cosi vyjednávat.



Všichni jsme se s ním rádi viděli, ale museli jsme spěchat na hrad, nikoli však pěšky, ale se stroji!!! Potštejnský starosta Dostál nám totiž natolik vyšel vstříc, že nás pustil všechny i se stroji až nahoru dovnitř na nádvoří a nám se tím naskytla už asi neopakovatelná možnost se na takovéto památce vyskytnout, ale hlavně vyfotit jinak než klasicky pěšky. Absolvovali jsme opět prohlídku hradu, společné foto na nádvoří i s našimi hosty s Wartburgy, Trabanty a Barkasem a po poděkování jsme se ubírali dolů do Potštejna, opět na naše seřadiště k Hotelu Slávie.



Zde bylo oficiální zakončení srazu spojené s rozdáním pamětních listů, poděkování za návštěvu Ifa klubu a následoval neoficiální program, který se konal v Hotelu Slávie. Ti, která čas tlačil se rozjeli k domovů a my ostatní jsme si ještě udělali hezké zakončení srazu v podobě jeho zhodnocení u nějakého toho žejdlíku s pivem. Mimo jiné tam vnikly velice dobré vztahy spojené s další spoluprací s našimi novými kamarády z Ifa klubu. Tam jsme si hezky poklábosili, pochválili sebe navzájem, ale hlavně naše stroje, že nás zase přivezly ve zdraví nazpět a že nám ty Multikáry zase jednou dopřály velice hezky prožitou sobotu!